Z Prahy do Paříže // 1.-2.7.

Do vlaku směr Drážďany jsem v půl sedmé nasedala nevyspalá a nervózní, probouzela jsem se ještě za tmy a ani slunce, které kolem páté vysvitlo, mi na klidu moc nepřidalo. Cestování mě baví, ale nervy z něj mám vždycky. Zvlášť, když jsem odkázaná jen sama na sebe a na dochvilnost Českých drah. Nervozita ze mě spadla v momentě, kdy si ke mně přisedla Vanessa, která mířila do Dánska navštívit otce. Respektive si přesedla, v jejím pečlivě vybraném kupé se totiž usadila skupinka řvoucích smradů dětí, a ona očividně měla děti ráda podobně jako já. Že se při tom sólo cestování seznámím se spoustou lidí jsem čekala, že to ale bude někdo, kdo studoval stejný obor jako já, bylo překvapení. Kuriózní byla také paní, která si začala číst z kapesního evangelia a modlit se.

České dráhy dojely do Drážďan spolehlivě, ty německé směr Leipzig a potom Frankfurt také problém nebyly. Ten nastal až při cestě do Karlsruhe. A mě z toho málem kleplo. Na cestě jsme totiž nějakým způsobem nabrali nejdřív 25 a potom 31 minut zpoždění. Nijak by mě to netrápilo, kdybych na přestu na TGV neměla jenom 19 minut. Nervy nám pracovaly všem, na cestě do Paříže nás totiž celkem hodně a zpráva, že na nás TGV nečeká, byla to poslední, co jsme chtěli slyšet. Navíc jsme před Karlsruhe ještě museli zastavit, protože se někdo procházel po kolejích a řešili to tam s ním policisté. Výsledné zpoždění 39 minut, další TGV směr Paříž jelo z dvě a půl hodiny a nikdo z nás nevěděl, jestli nás do něj vezmou, protože všechny rezervace byly vyprodané.


Čekání samozřejmě nebylo jen tak, protože hned na nádraží bylo knihkupectví a i když anglická sekce nebyla nic moc, pořád jsem si zvládla něco vybrat. Což je vlastně hrozně špatně, knížky jsem měla nakupovat až ve Skotsku!

U vlaku jsem se potom sešla se slečnou, která mi předtím překládala to, co nám průvodčí říká. Taky neměla rezervaci, vlezly jsme do vlaku bez ní a byla rozhodnutá se dostat do Paříže. Taky jsme se tam nakonec dostaly. Sice o tři hodiny déle, než bylo původně v plánu, ale přece. Průvodčí navíc byl extrémně milý, nejspíš hlavně proto, že pohled na dvě holky, které sedí na schůdcích v uličce u záchodků, musel být žalostný. Až do Stassbourgu jsme seděly tam, na cestu do Paříže jsme si potom přesedly na volná místa a frčely třístovkou dál. Z pochmurných mraků navíc pár kilometrů před Paříží vysvitlo slunce a večer bylo vlastně docela příjemně.

Nakonec jsem na pařížské Gare de l’Est dojela. To, že jsem v Paříži, jsem poznala podle prvního obláčku kouře, který mi vyfoukla do obličeje asi sedmdesátiletá paní spěchající pár kroků přede mnou s velkým kufrem. Cigaretového kouře jsem se nezbavila celou sestu do hostelu. Místní si tak zřejmě předávají kouřové signály, určitě něco o otravných a nevychovaný turistech.

Hostel Jacob’s Inn, který jsem měla zabookovaný, měl být nedaleko a tak jsem se rozhodla, že to dojdu pěšky. S baťohem a taškou mi to trvalo dvacet minut. Po Boulevard de Magenta do kopce, byť mírného. Kolem Gare du Nord na křižovatku s Boulevard de la Chapelle. Moudřejší by asi bylo, kdybych ty dvě zastávky dojela metrem, ale co už. Ubytovala jsem se a během pěti minut už byla zase pryč. Když totiž bydlíte 10 minut od Sacré Coeur, nemůžete to nechat jen tak.

Takže jsem si udělala malou večerní rozcvičku, tak jak jsem měla v plánu původně. Vyšplhala do kopce a po trojtých schodech, málem vypustila duši a vytáhla foťák. Večer tam byly davy lidí, s kytarou a lahvemi Heinekenu. Kdybych cestou po schodech málem nevypustila duši, k nkomu bych se tam přidala. Takhle jsem se jenom porozhlídla a zase seběhla dolů. Cestou jsem se chtěla stavit na nákup, ale prohlídky baťohů u vstupu do obchodu a systém one way in, one way out mě rozhodil natolik, že jsem nakonec odešla jenom s jablky. To byl ale asi jediný moment zvýšené kontroly, kterého jsem si tu všimla, takže to s tou panikou nebude zas tak hrozné.


V hostelu jsem zjistila, že jsem vychytala jeden ze dvou nejlepších pokojů. Dvacešestka, ve které jsem přespávala, a sousední pětadvacítka, mají totiž okna do vnitrobloku. Co víc, hned před okny je střecha, na které k mému překvapení vysedávali a pokuřovali obyvatelé sousedního pokoje. A potože moje spolubydlící ještě v pokoji nebyly, přidala jsem se k nim. A tak jsem poznala týpka z Finska, který vyprávěl o tom, jak v ’97 cestou po Francii vysvětloval na pumpě co je špatně s jejich autobusem. A taky slečnu z Norska, která se narodila v Indii a teď žije v Londýně, v Paříži už je nějakou dobu, ale má radši venkov. Očividně jsem je pobavila s vidinou své budoucí kariéry, profesionální feministka si vysloužila fist bump. A tak jsme chvíli seděli, povídali si a kouřili.


Ráno jsem vyrazila s předstihem, protože jsem do Barcelony odjížděla z Gare de Lyon. Kdyby mi prošla původní rezervace, ještě bych se podívala do Shakespeare and Company, takhle na ně budu muset počkat něco přes týden, to budu v Paříži o trochu déle. Usoudila jsem, že i když jsem na budgetu, zasloužím si latté a croissant a teď už frčím směr Barcelona. V TGV bez internetu, s hromadou malých dětí ve vagónu a paní přes uličku, která si dost zaujatě vyšívá. Je to jízda.















Comments

Popular Posts