Madrid // 4.-5.7. (fotodokumentace část druhá)

Další zastávkou na cestě byl Madrid. Město, kde jsem ještě nikdy nebyla a absolutně netušila, co mám čekat. Další město bez plánu, jenom objevování. Z Barcelony jsem dojela na nádraží Atocha, které je prakticky v centru. Tam jsem odhodila tašky do úschovny, protože jsem ubytování měla domluvené až na večer, a vyrazila prvním východem, který jsem objevila.

Ještě než se ale dostanu k nejlepším věcem na Madridu, musím pochválit nádraží jako takové. Atocha je krásná budova, ale to co uvidíte uvnitř, vám vezme dech. Uprostřed původní nádražní haly, jejíž provoz byl na začátku 90. přesunut do nového termálu, je totiž nádherná tropická botanická zahrada. Dokonce má i jezírko a v něm mraky zlatých rybiček a želev.

Z Atochy jsem se vydala směrem k nejbližšímu parku, ze kterého se nakonec vyklubala botanická zahrada. Sice jsem chvíli hledala vchod (byl na úplně jiné straně než jsem čekala), ale objevila jsem stánky s knihami, které se skrývaly za zadní stěnou zahrady. Takové, které nejdete i na nábřeží Seiny, s novými i starými knihami a stánkaři, kteří se k sobě chovají jako sousedé. Real Jardín Botánico je velká plocha, na které je sesbíráno mnoho druhů rostlin, které si španělé za stolení mořeplavectví přivezli z cest. Za studenstské vstupné 2€ se tam můžete poflakovat celý den. Největší plus podle mě byl pavilón s výstavami fotografií. Ta hlavní, která pro mě byla tím nejlepším, co jsem mohla v Madridu potkat, byla kubánská fotografie Elliotta Erwitta, jehož fotografie z Kuby 60. let obletěly svět a ty nedávné je perfektně doplňují. Navíc, jak jsem potom zjistila, mám doma vlastně několik reprodukcí jeho fotografií na pohledech, které jsem si kdysi kupovala v Hradci v antikvariátu Na Rynku. Druhým vystavujícím byl Peter Fraser a jeho Metemáticas byli zvláštní směsicí barev, linií a tvarů.

Dost mě překvapilo, že si můžete centrum Madridu projít bez nějakých zvláštních problémů za pouhé jedno odpoledne. Ke koukání je toho spousta, bez nějakých větších plánů se můžete vydat jakýmkoli směrem a vždy se dostanete někam, kde se vám bude líbit. Já jsem se z botanické zahrady vydala k museu Prado. Původně mě vůbec nenapadlo tam jít, ale zrovna jsem měla rozečtenou knihu London Belongs To Me od Normana Collinse a v té se v té je v předmluvě zmíněno několik význačných staveb po celém světě, které ilustrují fakt, že Londýn žádnou z nich nepotřebuje. A mezi nimi bylo zmíněné madridské Prado. Rozhodování mi usnadnilo i to, že každý den dvě hodiny před zavírací dobou mají v Pradu vstup zdarma - plán na další den jsem proto měla vymyšlený.

Toulání po městě mě bavilo. Madrid je narozdíl od Barcelony poměrně větrný, takže se nemusíte bát nesnesitelného vedra, to zůstává na jihu Španělska. Takže je dost velká pravděpodobnost, že po městě zvládnete chodit hodiny, aniž by vás to nějak zvlášť vyčerpávalo.

Ubytování jsem tentokrát neměla v hostelu, ale poprvé jsem zkoušela Airbnb. Hostitelka Vanessa byla moc milá, ale neuměla moc anglicky, takže jsme se ani nepopovídali. Navíc jsem byla celkem vyřízená, takže jsem sebou flákla do postele a byla ráda, že jsem ráda. Jinak bych určitě lépe využila dobré lokace ubytování, od samotné Atochy to nebylo nijak daleko a v okolí určitě bylo co dělat.

Další den jsem se pomalu sbalila, převezla si věci opět na nádraží, tentokrát na stanici Charmartín. Pak jsem se rozhodla, že se podívám k univerzitě, kde jsem se prošla po okolí, na chvíli sebou flákla do parku a pak se vydale náhodným směrem a proplétala se podivně temnýma zákoutíma. V těch jsem se opět našla a prošla kolem budovy, která vypadala jako stará opuštěná továrna - nakonec se z ní ale vyklubala jedna z fakult univerzity.

Z univerzitní čtvrti jsem se vydala zpátky do centra pěšky, opět přes parky. Rozhodně doporučuji Parque del Oeste, je z něj krásný výhled na Palacio Real de Madrid.

Pak už jsem čekala, než nás vpustí do Prada. Byla jsem tam asi o půl šesté a to už se tam tvořila fronta. Abyste se tam dostali hned po šesté, doporučuji tam být minimálně hodinu předem, tím pádem budete mít celé dvě hodiny na prohlídku galerie. Na druhou stranu pokud jste jako já a zajímá vás jenom část expozice, stačí, když tam půjdete na šestou. Protože jsem neměla náladu na procházení celého muzea, zaměřila jsem se jenom na Velázqueze - konečně jsem viděla na živo Las Meninas (Dvorní dámy), a na Goyu. Myslím, že to dokonale stačilo.

Pak už jsem zamířila zpátky na Chamartín, odkud jsem odjížděla nočním vlakem do Lisabonu. Co si budeme povídat, chtěla jsem jím jet od doby, kdy jsem si přečetla stejnojmenou knihu Pascala Merciera, a teď se mi to konečně splnilo!











































Comments

Popular Posts