Barcelona // 2.-4.7. (fotodokumentace část první)

Všichni vždycky mluví o tom, jak jsou Španělé milí a vstřícní. Nejsem si uplně jistá, že by to ale platilo o mém pobytu v Barceloně. Možná to je jenom mnou, možná se jim prostě nelíbilo, že tím velkým batohem ubírám kus jejich životního prostoru. Každopádně Barcelona byla jedním z důkazů, že se dokážou tvářit absolutně otráveně. A že nerozumí základním konceptům slušnosti v hromadné dopravě jako je to, že se nejdřív vystupuje. Hlavně, že si sednou…

Cesta do Barcelony z Paříže byla poměrně klidná, kromě drobného detailu nefungující wifi, které už se vůbec nedivím, jsem si ji vlastně užila. Dorazila jsem kolem páté odpoledne, dojela pár stanic metra do hostelu a vydala se na procházku. To, že jsem byla ubytovaná kousek od fotbalového stadionu, jsem tušila, ale nenapadlo mě, že ho mám opravdu přímo za barákem.


Takže jsem prošla kolem stadionu FC Barcelona a vydala se dál, kam mě srdce táhlo. Rozhodně jsem nečekala, že první, k čemu dojdu, bude univerzita. Vážně, školu jsem si mohla o prázdninách odpustit, ale když už nic, budovy některých fakult jsou architektonicky velmi zajímavé. Takže jsem vlastně nemohla odolat. Mimo to jsem se dostala k naprosto fascinujícímu objektu, který jsem si jak šílenec začala fotit jenom aby se z něj vyklubal hlídaný vojenský objekt, Cuartel del Bruch



Pak jsem to vzala procházkou zpátky krásným parkem Jardins de la Maternitat, ze kterého mě museli při zavíračce vyhánět. Zatím to vypadá, že jsem ještě nenašla park, který by se mi nelíbil, a ve kterém bych se nechtěla hodiny válet po trávě a číst si. Cestou zpět k hostelu jsem se trošku ztratila, což byla jedna z nejlepších věcí, které jsem v Barceloně udělala - ztratit se ve městě, které neznám, je naprosto ideální situace. Člověk potom objeví místa a ulice, do kterých by ho předtím ani nenapadlo nakouknout.

Obyvatky hostelu Fetup Yellow Nest jsou zřejmě větší party girls, než já kdy budu. Navíc hostel pořádá každý večer pub crawls, takže se vracely na pokoj až k ránu. Na druhou stranu potom celý den vyspávaly, zatímco já jsem vesele pobíhala po městě. Každý máme něco…

Druhý den jsem měla jenom matný plán o tom, co budu dělat. Jediným velkým bodem programu byl park Güell, designérský kousek Antoni Gaudího, který rozhodně stojí za vidění. Když jsem tam byla naposledy, před osmi lety, zakončovali jsme tam s rodiči dost nepovedenou zastávku na cestě do Portugalsky, při které mámě u Arc de Triomf ukradli kabelku, naši si poseděli na policejné stanici a já si několik hodin četla v zapařeném autě. Je pravda, že tenkrát byl Güell magický, navíc se začínalo stmívat a Gaudího monstrozity vrhaly strašidelné stíny. Jenže za osm let se hodně změnilo. Třeba to, že “historická” část parku je teď ohrazená a platí se za ní 7 €, takže jsem se ji rozhodla ignorovat. Těm davům turistů, kteří byli po skupinkách vpouštěni na mozaikovou terasu s výhledem na celou Barcelonu, jsem vlastně ani moc nezáviděla. Prošla jsem si část parku, mohla jsem vlastně vidět i víc, ale v tom vedru mi to stačilo jako drobná nostalgická a turistická zastávka. Takže jsem posvačila, cestou si koupila bagety a rozhodla se přečkat nejteplejší hodiny v hostelu.

Zjistila jsem, že si nejradši velká města užívám pomalu. Někdy ani ne tak chozením, ale prostě jenom tím, že dýchám místní vzduch. Koukám se kolem sebe, nebo prostě jenom vím, že jsem tam, kde chci být. Někdy to není o tom, kolik toho vidím, ale o tom, že jsem. A tak jsem se po poledni chvíli válela, protože slunce svítí dlouho a Barcelona mi přece nikam neuteče. Rozhodně jednou z nejlepších věcí pro cestovatele a vlastně i pro obyvatele jsou pítka, kterýma je Barcelona posetá. Takže si nemusíte na každém rohu kupovat pití v lahvy.

Nakonec jsem se vydala do dalšího parku. O Parc de la Ciutadella jsem slyšela od několika lidí, mimo jiné i od slečny, která spala na spodní palandě, tak jsem se rozhodla ho prubnout. Nevím, z jaké strany jsem tam vlezla. Nejdřív jsem málem došla na pláž, což byl jeden z potenciálních plánů, který jsem v to vedruh nakonec nechala plavat, a pak jsem se tam dostala nějakým postraním vchodem. Ještě předtím jsem si stačila koupit nanuka - něco, co se podobalo barevnému twisteru, protože když už si jedu tu nostalgickou, proč si nezavzpomínat na dovolenou v Badaloně z doby, kdy mi bylo asi pět…

Každopádně na první pohle mě park nijak neoslovil, jediná budova široko daleko byla oprýskaná a nijak zvlášť zajímavá. Stačilo ale ji obejít a objevit velkou parádu. Kašnu, která je tvořená ohromným sousoším s tryskajícím vodopádem. Stačil jeden pohled a pochopila jsem, proč to tam všichni tak zbožňují. Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se nerozhodla se zase někde usadit do trávy a číst si.

Další zastávkou byl již zmíněný Arc de Triomf. Vpadá stejně, jako všechny ostatní vítězné oblouky po celé Evropě, takže na něm není vůbec nic zvláštního. Ale bavili mě lidé, kteří se srocovali okolo. Upravené paní, které si vyšly na procházku. Několik týmků se skejty. Spousta dětí a spousta psů. Pánové hrající něco, co bylo možná pétanque nebo možná něco úplně jiného, ale jsem se rozhodla to nezkoumat. Vlastně mi v té změti lidí bylo docela dobře. A co že jsem se jentak vyvalovala na stejném místě, kde jsme se pár let předtím stali oběťmi dobře sehraných zlodějů? Když jsem se vydala na cestu, měla jsem panickou hrůzu ze dvou věcí - že mi něco ujede (což se stalo) a že mi něco ukradnou. Jenže bát se, ohlížet se na každém kroku a zoufale si držet kabelku z vás dělá ještě větší cíl. Opatrnost je důležitá, ale to neznamená, že to musíte přehánět. Tak jsem si trošku uklidnila nervy, plácla sebou do stínu, a nic se mi nestalo.

Na spáteční cestě do hostelu jsem se ještě stavila u té veledůležité katedrály. Sagrada Familia, další z Gaudího zázraků. Když jedete do Barcelony, podívat se na ni je vlastně turistická povinost. Podíváte se, nic pořádného nevyfotíte, protože se fakt špatně fotí, zjistíte, co se za tu dobu, co jste u ní nebyli, změnilo (skoro nic), podíváte se na předpokládané datum dokončení (2026, teď jsou prý na nějakých 70% stavby) a zase jdete. Tedy pokud jste já, protože dle mého skromného názoru by kostely, kadrály a vůbec všechny svatostánky měly být volně přístupné a stát na ně fronty a ještě k tomu platit vstupné je naprostá zbytečnost. Chápu, že si musí na tu stavbu nějak vydělat, ale já jsem pevně rozhodnutá si počkat, než ji dokončí. Do té doby pro mě Gaudí zas takovou cenu nemá.
















---

Jedna drobnost pro ty, co to tu čtou pravidelně, nebo se kochají fotkami - většina aktivit, které v poslední době dělám, jsou čistě mojí iniciativou. Nikdo mi za ně neplatí, dělám je pro radost a fotky a zážitky sdílím pro potěchu duše. Pokud si myslíte, že je nedělám jen tak nadarmo, a chtěli byste mě v nich podpořit, pošlete mi prosím nějakou tu kačku přes PayPal. Za odměnu vám můžu třeba napsat mail nebo vyfotit nějakou extra fotku ;)

Comments

  1. Španělsko není úplně destinace, kam mám v plánu mířit, ale to je spíš proto, že o něm nic nevím. To spíš o Itálii. Ale je pravda, že kdyby mi někdo řekl, ať jedu do Španělska, asi nezaváhám. A navíc bych někdy ráda podnikla právě takovou cestu s batohem na zádech, na vlastní pěst, za věcmi, které mě zajímají. Jen bych asi vedle sebe potřebovala jistého člověka, abych se necítila sama, nikde se neztratila a kdybych si nesedla s lidmi, abych to nějak zvládla. :)

    Měj se krásně a foť a cestuj dál, moc mě tvůj článek bavil! :)

    ReplyDelete

Post a Comment

Popular Posts