Pracovní

Někdy mě práce baví, a jindy zase ne. Vždycky se ale vracím hrozně unavená. Obvykle fyzicky, stát osm hodin není pro moje nohy úplně ideální. Někdy je ta únava ale hlavně psychická.

Třeba když půl hodiny zákaznici vytvětluju, že Me Before You, o kterém musím zásadně mluvit v češtině, má jen jedno pokračování. Ostatní knížky od Jojo Moyes jsou samostatně. Ne, opravdu to není série čtyř dílů. To že jsou na obálce napsané dvě další knížky neznamená, že jsou ty knížky v sérii. Ne, nemáme jiné vydání. Ne, neschovávám vzadu ještě další knížky ze série, která má dva díly, které vidíte před sebou v dvou různých vydáních. Když už to vypadá, že se informace o dvou knížkách v sérii usadila, začíná to nanovo. Krám je malý a zákaznice jediná, takže ji nemůžu najednou začít ignorovat. Pak mi řekne, že jestli teda nevykouzlim další díly série, která má jenom dva díly, tak tuhle autorku už číst nepotřebuje. A jde si vybírat něco jiného. Při placení se ale zeptá znovu, co kdyby se něco za těch deset minut změnilo?

Mám zákazníky, kteří chodí do toho malého knihkupectví, docela ráda. Ale někdy to je peklo. Dotazy, na které neznám odpověď. Na které odpověď ani nevygooglím. Mám mít přehled ve věcech, které neexistují. O knihách, jejichž obálka je zaručeně zelená (modrá), mají napínavý děj (ženský román), autorka je britka (autor je němec) a psali o nich před třemi lety ve vlastně, možná jste to zaregistrovala, paní vedoucí by určitě věděla.

Někdy se to pěkně sejde, mluví na mě tři zákazníci najednou a tahají ze mě rozumy o knihách (u kterých jim můžu říct vlastně jenom to, co si můžou přečíst na zadní stránce), do toho hledám něco pro dalšího (možná to je vzadu, možná v šuplníku, třeba to místo beletrie bude v historii…), googlim jak o život název knížky, kterou jiná zákaznice viděla v Dobrém ránu, markuju a do toho balím, protože samozřejmě, že vám dárek zabalíme, i když na to není čas ani prostor. Schizifrenici se zřejmě cítí úplně jinak, ale k lehké medikace (či těžkému alkoholismu) některé dny nemám daleko.

Pak jedu z práce, unavená a uběhaná, i když jsem si nemyslela, že na tak malé ploše toho můžete tolik nachodit. V tramvaji pán se sádrou na noze pokřikuje na paní, že by teda rozhodně neměla vystupovat na Strašnické, že má jet až na Průběžnou (tramvají, která na místo na Průběžné staví Na Hroudě). Na Průběžné ale žádná hospoda, která by se podobala té, kterou paní hledá, není. Tam je jenom Červený Trpaslík, jehož existence jsem si všimla až potom, co jsem se odstěhovala z Malešic. Paní vystoupila na stejné zastávce jako pán. Určitě jí poradil špatně, jeho manželka se do toho chtěla vložit, ale on ji nepustil ke slovu.

Na zastávce Nádraží Střašnice do tramvaje nastupuje někdo s taškou, která musela být plná čerstvě mleté kávy. V přeplněné upocené tramvaji to bylo docela zlepšení.

Na Groši přestupuji na autobus. Je to místo, kde má zřejmě většina pánů problémy s močovým měchýřem. Běžně tam chodí ochcávat stromky, hned za zastávku. Protože močení na veřejnosti za bílého dne je něco naprosto běžného.


Comments

  1. No a teraz si predstav poschodové kníhkupectvo a 12hodinove šichty 😁. Taká dennodenna realita fitko zadarmo, trápne otázky od rána do večera a ako to že nepoznám všetkých východoslovenských hadov, a ako to že som ešte nečítala Džínsový denník keď pracujem v kníhkupectve, mám mať predsa prečítané kompletné všetky knihy... Na svojom blogu som už aj založila kolónku Z palacoveho denníka kde tieto zážitky tu tam opisujem. A hlášky z Paláca majú najväčší úspech. Určite si zapisuje všetky pikošky. Na pive s priateľmi či stretnutí z rodiny budeš za hviezdu 😁.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Jo jo, znám to. Naše knihkupectví brigádníky točí po různých pobočkách, takže dvanácky ve velkých (relativně, zas tak velká nejsou) knihkupectvích dělám taky. Je to velká paráda, zvlášť když to mám většinou oběhat sama, všechno uhlídat (lidi kradou jak divý), doporučovat, vědět o všem, stát za kasou a ještě někdy i balit knížky. Jupí! :D A hlášky jsou rozhodně úspěchem, ale mám pocit, že už si je s kolegyněma točíme mezi sebou a nepamatujeme si, která perla se komu stala :D

      Delete
  2. Ten poslední odstavec mě vážně rozesmál. Já knihkupectví miluju, tak se třeba potkáme, až se zase přistěhuju zpátky do Prahy. A slibuju, že nebudu otravná a můžeš na mě mluvit jak anglicky, tak česky :)

    www.cityscape-bliss.com

    ReplyDelete

Post a Comment

Popular Posts