Nedělní rozjímání (publikované v pondělí)

Ještě jsem nepochopila, proč dnešní mládežníci po venku (a po obchodních centrech) nosí zapnutý reprák. Přišlo mi zvláštní už když se snažili přehrávat po cestě hudbu z mobilu, zvlášť v metru je to extrémně otravná záliba. Repráky jsou už ale asi i na mě moc. Já chápu, že chtějí zabavit sebe i kamarády, ale mám pocit, že by se úrovní šikany dali přirovnat ke kuřákům na zastávkách.

Z nějakého důvodu si spousta lidí chodí do knihkupectví zatelefonovat. Zřejmě na někoho čekají, nebo někoho shánějí. Někdy do telefonu mluví už při příchodu, většinou ale mezi dveřmi sotva kvákne na pozdrav a už přikládá telefon k uchu. S volaným se potom obvykle vybavují co nejvyšší hlasitostí a ani je nenapadne, že by to třeba nemuselo být vhodné. Takových osobních konverzací si žena za pultem (rozumějte slečna knižní prodavačka) vyslechne víc, než je zdrávo.

Celé odpoledne v práci se snažím nemračit se na lidi, kteří mi rozhazují kupičky. Asi jsem to jenom já, kdo v knihkupectví po sobě uklízí knihy přesně tam, kde byly, a zarovnává komínky. Vlastně je to se mnou ještě horší, obvykle mám totiž tendenci rovnat i abecedu. V knihkupectvích, kde nepracuju.

Když už není co dělat, přesouvám kupičky. Rovnám je na pyramidách (rozumějte na stolech s několika patry) někdy podle žánrů, někdy podle barev, někdy podle výšky. Někdy se svažují od nejvyššího bodu ve středu pyramidy, někdy dva krajní vrcholy tvoří uprostřed údolí. A pak někdo přijde, celé to rozhrabe a já můžu začít znovu. Navíc se mi zdá, že na jedné z poboček jsou pro mě knížky ve vrchní části nastavené tak, aby se zřítily kdykoli se krajní kupičky jenom dotknu. Na druhou stranu, alespoň mám co rovnat. Když je na prodejně mrtvo, k dětské radosti stačí jen málo (třeba že ty knížky neomlátíte).

Mimochodem, nedělní doprava po Praze do míst, kde se nachází cokoli jen trochu se podobající parku či koupališti, je neuvěřitelná. Připomíná mi to naše gymplácké cesty na oběd, kdy v přeplněném autobuse stojíte na jedné noze a nemůžete si být jistí, jestli je to vaše vlastní. Jen tam tenkrát jezdilo míň upocených chlápků ve středním a pokročilém věku, kteří se na mě se slovy "měli by se přiučit v Africe, jak se do takových autobusů namáčknout" přitisknou ještě víc.


Comments

  1. Hlasita hudba, to je o nervy. Kdyby aspoň pouštěli něco hezkého! :D
    V knihkupectví se snad chovám vzornè. Netelefonuju a knížky pěkně rovnám. Mám je jako vojáky i doma...

    ReplyDelete

Post a Comment

Popular Posts